Přirozené právo
Přirozené právo je pojetí práva, podle něhož platnost zásad spravedlnosti nezávisí na jejich schválení zákonodárcem. V libertariánském pojetí právo člověka na vlastní život, svobodu a majetek nevzniká teprve tím, že mu je stát přizná. Právě naopak: jednání státu lze posuzovat podle toho, zda tato práva respektuje.
V libertariánském pojetí je svoboda každého omezena stejnými právy ostatních. Zákaz krádeže tak zavazuje jednotlivce i úřad; označení jednání za výkon veřejné moci samo nevysvětluje, proč by se na ně mělo vztahovat jiné měřítko. Lysander Spooner vykládá spravedlnost jako pravidla soužití, při němž lidé neporušují osobní a majetková práva druhých.[1]
Právo a zákon
Zákon sděluje, co určitý zákonodárce nařídil, dovolil nebo zakázal. Z toho ještě neplyne odpověď na otázku, zda je jeho obsah spravedlivý. Předpis může úřadu svěřit pravomoc zavírat lidi, zabavovat majetek nebo zakazovat podnikání. Samotná existence takové pravomoci však nedokazuje morální oprávnění k jejímu použití.
Nejde přitom o tvrzení, že každý psaný zákon musí odporovat právu. Předpis může chránit osobu a vlastnictví, upravovat dokazování nebo určovat postup při náhradě škody. Rozhodující je jeho obsah a účinek, nikoli pouze to, kdo jej vydal. Ani zjištění, že nějaké pravidlo ve společnosti platí a je vynucováno, není samo o sobě jeho morální obhajobou.
Přirozené právo proto poskytuje měřítko kritiky platných předpisů. Neomezuje se na požadavek, aby úřad postupoval přesně podle nich: nespravedlivé pravidlo lze uplatňovat důsledně a předvídatelně.
Spravedlnost a ostatní morální povinnosti
Spooner odlišuje povinnost nenapadat druhé, vrátit vypůjčený majetek nebo nahradit způsobenou škodu od pomoci potřebným. Dobročinnost může být morální povinností, aniž by z ní automaticky vznikalo oprávnění vynutit určitý příspěvek násilím. Dobrý účel sám o sobě neurčuje, komu patří prostředky k jeho dosažení.[1]
Stejně tak právo bránit se proti útoku neznamená právo trestat kohokoli, koho někdo označí za nepřítele. Spooner požaduje opatrnost, důkladné vyšetření a řízení zaměřené na zjištění spravedlnosti. Obrana práv potřebuje postup, který omezuje omyl i svévoli; vlastní přesvědčení o spravedlnosti není neomezeným oprávněním použít sílu.[1]
Zákon, který nepotřeboval trestný čin
Československý zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce dovoloval správní internaci i bez předchozího odsouzení za trestný čin. Vedle odsouzených zahrnoval také osoby označené za ty, kdo se vyhýbají práci nebo ohrožují budování režimu či hospodářský život. O zařazení této skupiny rozhodovaly tříčlenné komise; odvolání nemělo odkladný účinek.[2]
Rozdíl mezi zákonem a právem zde má konkrétní význam. Stát vytvořil postup, který mu dovoloval zbavit člověka svobody, aniž musel nejprve prokázat trestný čin. Z hlediska přirozeného práva tím není vyřešena základní otázka: čím internovaný porušil práva jiné osoby? Ani odsouzení podle represivního zákona tuto otázku samo nezodpovídá.
Meze argumentu
Pojmenovat určité právo jako přirozené ještě neznamená jeho platnost dokázat. Je nutné vysvětlit, proč má člověku náležet, jak se slučuje s právy ostatních a co z něj plyne v konkrétním sporu. Také jednotlivé teorie přirozeného práva je třeba hodnotit podle jejich argumentů. Samotný odkaz na přírodu, tradici, Boha nebo svobodu nenahrazuje odůvodnění.
Související články
- Tábory nucené práce
- Únor 1948
- Měnová reforma v Československu (1953)
- Plzeňské povstání (1953)
- Přirozené právo na Wikipedii
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 Lysander Spooner, Natural Law or The Science of Justice, 1882, první část, oddíly I–III a druhá kapitola.
- ↑ Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, zejména § 2, 3 a 5, znění účinné od 17. listopadu 1948.
