Leila Al-Shami/‚Antiimperialismus‘ idiotů

‚Antiimperialismus‘ idiotů

Leila Al-Shami, 14. duben 2018 překlad [1] lehce upraveno Liberpedií („The ‘anti-imperialism’ of idiots“)

Západní ‚protiválečné‘ hnutí se opět (pozn. překl. v roce 2018) probudilo k mobilizaci kvůli událostem v Sýrii, již potřetí od roku 2011.

Poprvé se tak stalo, když Obama v roce 2013 zvažoval úder proti vojenské struktuře syrského režimu (ale neudělal to) po chemických útocích na Ghútu, které byly považovány za ‚červenou linii‘. Podruhé v roce 2017, když Donald Trump nařídil úder, který zasáhl prázdnou vojenskou základnu režimu v reakci na chemické útoky na Chán Šajchún. A pak dnes, kdy USA, Velká Británie a Francie podnikly omezenou vojenskou akci (cílené údery na vojenské objekty režimu a zařízení na výrobu chemických zbraní) po útoku chemickými zbraněmi v Dúmě, při němž zahynulo nejméně 34 lidí, včetně mnoha dětí, které se před bombardováním ukrývaly ve sklepech.

První věc, na kterou je třeba v souvislosti s těmito třemi hlavními mobilizacemi západní ‚protiválečné‘ levice poukázat, je, že mají jen málo společného s ukončením války, v níž od roku 2011 bylo zabito více než půl milionu Syřanů. Drtivou většinu civilních obětí způsobilo použití konvenčních zbraní a 94 % z nich zabila syrsko–rusko–íránská aliance. Nikdo v souvislosti s touto válkou, která následovala po brutálním zásahu režimu proti pokojným prodemokratickým demonstrantům, nepředstírá žádné rozhořčení ani znepokojení. Nikdo nevyjadřuje žádné rozhořčení, když jsou na demokraticky sebeorganizované komunity shazovány barelové bomby, chemické zbraně a napalm nebo když jsou cílem útoků nemocnice a záchranáři. Civilisté jsou postradatelní, vojenský potenciál genocidního fašistického režimu nikoli. Heslo ‚Ruce pryč od Sýrie‘ ve skutečnosti znamená ‚Ruce pryč od Asada‘ a často se podporuje vojenská intervence Ruska. To bylo patrné i na včerejší demonstraci (pozn. překl. 13.4. 2018) pořádané organizací Stop the War UK, kde mohlo být spatřeno, k ostudě zúčastněných, mnoho režimních a ruských vlajek.

Tato levice vykazuje hluboce autoritářské tendence, které do centra politické analýzy staví samotné státy. Solidarita je tedy projevována spíše se státy (vnímané jako hlavní aktér boje za osvobození) než s utlačovanými nebo neprivilegovanými skupinami v dané společnosti, bez ohledu na tyranii onoho státu. Syřané jsou (pokud vůbec existují) považováni za pouhé pěšáky v geopolitické šachové partii, zatímco sociální válka probíhající v samotné Sýrii je levicí ignorována. Opakuje mantru ‚Asad je legitimním vládcem suverénní země‘. Asad – který zdědil diktaturu po svém otci a nikdy neuspořádal svobodné a spravedlivé volby, natož aby je vyhrál. Asad – jehož ‚syrská arabská armáda‘ může získat zpět území, o které přišla, pouze s podporou divoké směsice zahraničních žoldáků a za podpory zahraničních bomb, a která bojuje z velké části proti povstalcům a civilistům narozeným v Sýrii. Kolik lidí by považovalo vlastní zvolenou vládu za legitimní, kdyby začala provádět masové kampaně znásilňování disidentů? Takový postoj umožňuje jen naprostá dehumanizace Syřanů. Je to rasismus, který považuje Syřany za neschopné vytvořit, natož si zasloužit, něco lepšího než jednu z nejbrutálnějších diktatur naší doby.

Tato autoritářská levice poskytuje podporu Asadovu režimu ve jménu ‚antiimperialismu‘. Asad je považován za součást ‚osy odporu‘ proti americkému impériu i sionismu. Málo záleží na tom, že Asadův režim sám podporoval první válku v Perském zálivu nebo se podílel na americkém nelegálním programu vydávání osob podezřelých z terorismu, které pak byly v Sýrii jménem CIA mučeny. Skutečnost, že tento režim pravděpodobně drží pochybné prvenství v tom, že povraždil více Palestinců než izraelský stát, je neustále přehlížena, stejně jako fakt, že své ozbrojené síly hodlá spíše používat k potlačení vnitřního nesouhlasu než k osvobození Izraelem okupovaných Golanských výšin.

Tento ‚anti imperialismus‘ idiotů definuje imperialismus jako akce jen USA (a nikoho jiného). Zřejmě si neuvědomují, že USA bombardují Sýrii od roku 2014. Při osvobozování Rakky od Islámského státu opustily USA všechny mezinárodní válečné normy a úvahy o přiměřenosti. Bylo zabito více než 1000 civilistů a OSN odhaduje, že 80 % města je nyní neobyvatelných. Proti tomuto zásahu nebyly organizovány žádné protesty ze strany předních ‚protiválečných‘ organizací, žádné výzvy k zajištění ochrany civilistů a civilní infrastruktury. Místo toho přijali tito lidé diskurz ‚války proti teroru‘, kdysi doména neokonzervativců a nyní hlásaný syrským režimem, že všichni odpůrci Asada jsou džihádističtí teroristé. Přivírali oči nad tím, že Asad naplnil svůj gulag tisíci sekulárních, mírumilovných, prodemokratických demonstrantů, které čekala smrt mučením, zatímco propouštěl z vězení militantní islamisty. Stejně tak ignorovali pokračující protesty, které se konají v osvobozených oblastech na odpor proti extremistickým a autoritářským skupinám, jako jsou IS, Nusra a Ahrár aš-Šám. Syřané nejsou považováni za dostatečně kultivované, aby mohli zastávat různé názory. Aktivisté z občanské společnosti (včetně mnoha úžasných žen), nezávislí novináři, humanitární pracovníci jsou irelevantní. Celá opozice je redukována na své nejautoritářštější prvky nebo je považována za pouhé prostředníky zahraničních zájmů.

Tato profašistická levice se zdá být slepá k jakékoli formě imperialismu, která není západního původu. Spojuje politiku identity s egoismem. Vše, co se děje, je nahlíženo prizmatem toho, co to znamená pro obyvatele Západu – pouze bílí muži mají moc tvořit dějiny. Podle Pentagonu je v současné době v Sýrii asi 2000 amerických vojáků. USA poprvé v historii Sýrie zřídily několik vojenských základen na Kurdy ovládaném severu země. To by mělo znepokojovat každého, kdo podporuje syrské sebeurčení, nicméně to bledne ve srovnání s desítkami tisíc íránských vojáků a Íránem podporovaných šíitských milicí, které nyní okupují velké části země, nebo s vražednými nálety ruského letectva na podporu fašistické diktatury. Rusko nyní v zemi zřídilo stálé vojenské základny a jako odměnu za svou podporu získalo výhradní práva na syrskou ropu a plyn. Noam Chomsky kdysi tvrdil, že ruskou intervenci nelze považovat za imperialismus, protože k bombardování země bylo Rusko přizváno syrským režimem. Podle této analýzy nebyl imperialismem ani zásah USA ve Vietnamu, protože k němu došlo na pozvání jihovietnamské vlády.

Řada protiválečných organizací zdůvodňuje své mlčení k ruským a íránským intervencím argumentem, že ‚úhlavní nepřítel je doma‘. Vymlouvají se, aby nemuseli provést jakoukoli seriózní mocenskou analýzu, která by určila, kdo jsou ve skutečnosti hlavní aktéři, kteří válku vedou. Pro Syřany je hlavní nepřítel skutečně doma – je to Asad, který se dopouští toho, co OSN označila jako ‚zločin vyhlazování‘. Aniž by si byli vědomi svých vlastních rozporů, mnoho stejných hlasů se hlasitě (a právem) staví proti současnému izraelskému útoku na pokojné demonstranty v Gaze. Jedním z hlavních způsobů fungování imperialismu je samozřejmě popírání hlasů původních obyvatel. V tomto duchu pořádají přední západní protiválečné organizace konference o Sýrii, aniž by pozvaly syrské řečníky.

Dalším významným politickým proudem, který se vrhl na Asadův režim a organizuje se proti úderům USA, Velké Británie a Francie na Sýrii, je krajní pravice. Diskurz fašistů a těchto ‚antiimperialistických levičáků‘ je dnes prakticky nerozlišitelný. V USA se proti americkým úderům staví bělošský supremacista Richard Spencer, alt-right podcaster Mike Enoch a protiimigrační aktivistka Ann Coulter. Ve Velké Británii se k výzvám připojují bývalý vůdce BNP Nick Griffin a islamofobka Katie Hopkins. Místem, kde se alt-right a alt-levice často sbližují, je propagace různých konspiračních teorií, které mají zprostit režim viny za jeho zločiny. Tvrdí, že chemické masakry jsou operace pod falešnou vlajkou nebo že záchranáři jsou al-Qáida, a tudíž legitimní cíle útoku. Ti, kdo takové zprávy šíří, nejsou na místě v Sýrii a nejsou schopni svá tvrzení nezávisle ověřit. Často jsou odkázáni na ruské nebo Asadovy státní propagandistické kanály, protože ‚nevěří mainstreamovým médiím‘ nebo přímo postiženým Syřanům. Někdy se sbližování těchto dvou zdánlivě protichůdných proudů politického spektra mění v otevřenou spolupráci. Koalice ANSWER, která v USA organizuje mnohé ze současných demonstrací proti úderu na Asada, má takové pozadí. Oba proudy často propagují islamofobní a antisemitské narativy. Oba sdílejí stejná témata a stejné memy.

Existuje mnoho pádných důvodů, proč se stavět proti vnějšímu vojenskému zásahu v Sýrii, ať už ze strany USA, Ruska, Íránu nebo Turecka. Žádný z těchto států nejedná v zájmu syrského lidu, demokracie ani lidských práv. Jednají výhradně ve svém vlastním zájmu. Dnešní intervence USA, Velké Británie a Francie není ani tak motivovaná ochranou Syřanů před masovými zvěrstvy, jako spíše prosazením mezinárodní normy, že použití chemických zbraní je nepřijatelné, aby snad jednoho dne nebyly použity na samotné obyvatele Západu. Více zahraničních bomb mír a stabilitu nezajistí. Je jen malá ochota donutit Asada k odchodu od moci, což by přispělo k ukončení těch nejhorších zvěrstev. Přesto je při odporu proti zahraniční intervenci třeba přijít s alternativou, která by Syřany ochránila před vyvražďováním. Je přinejmenším morálně nepřijatelné očekávat, že Syřané budou prostě mlčet a umírat, aby bránili vyšší princip ‚antiimperialismu‘. Syřané opakovaně navrhovali mnoho alternativ k zahraniční vojenské intervenci a byli ignorováni. A tak zůstává otázkou, co lze dělat, když diplomatické možnosti selhaly, když je genocidní režim chráněn před odsouzením mocnými mezinárodními podporovateli, když není dosaženo žádného pokroku v otázce zastavení každodenního bombardování, ukončení obléhání s cílem vyhladovět obyvatelstvo nebo propuštění vězňů, kteří jsou mučeni v masovém měřítku.

Na tyto otázky už nemám odpověď. Důsledně jsem se stavěla proti všem zahraničním vojenským intervencím v Sýrii, podporovala jsem Syřany vedený proces, jehož cílem je svržení tyrana, a mezinárodní procesy vedené snahou chránit civilní obyvatelstvo a lidská práva zajistit odpovědnost všech aktérů za spáchané válečné zločiny. Jedinou cestou k ukončení této války je vyjednání dohody – a zdá se, že je stále stejně vzdálená. Asad (a jeho stoupenci) jsou odhodláni zmařit jakýkoli proces, usilovat o úplné vojenské vítězství a rozdrtit jakoukoli zbývající demokratickou alternativu. Stovky Syřanů jsou každý týden zabíjeny těmi nejbarbarštějšími způsoby, jaké si lze představit. V chaosu, který stát vyvolal, se daří extrémistickým skupinám a ideologiím. Civilisté nadále prchají po tisících, zatímco se zavádí právní postupy – např. zákon č. 10 (pozn. překl. tento zákon umožňuje zbavit uprchlíky nemovitého majetku, který jim v Sýrii zůstal) –, které mají zajistit, že se do svých domovů nikdy nevrátí. Mezinárodní systém se hroutí pod tíhou své vlastní bezmoci. Slova ‚Nikdy více‘ vyznívají naprázdno. Neexistuje žádné významné lidové hnutí, které by projevovalo solidaritu s oběťmi. Místo toho jsou pomlouvány, jejich utrpení je zesměšňováno nebo popíráno a jejich hlasy buď v diskusích chybí, nebo jsou zpochybňovány lidmi, kteří jsou daleko, kteří o Sýrii, revoluci nebo válce nic nevědí a kteří se arogantně domnívají, že vědí, co je nejlepší. Právě tato zoufalá situace způsobuje, že mnoho Syřanů vítá akci USA, Velké Británie a Francie a že nyní vidí zahraniční intervenci jako svou jedinou naději, navzdory rizikům, která s sebou nese.

Jedno je jisté: nebudu se trápit kvůli cíleným úderům zaměřeným na vojenské základny režimu a továrny na chemické zbraně, které mohou Syřanům poskytnout krátký oddech od každodenního zabíjení. A nikdy nebudu považovat za spojence lidi, kteří nadřazují velká vyprávění nad žitou realitu, kteří podporují brutální režimy ve vzdálených zemích nebo kteří šíří rasismus, konspirační teorie a popírají zvěrstva.