Plzeňské povstání (1953)
Plzeňské povstání 1. června 1953 začalo jako protest proti měnové reformě. Dělníci postižení znehodnocením úspor a peněz vyplacených před reformou opustili závody a vyšli do centra města. Požadavky na peníze přerostly v požadavky na svobodné volby. Komunistická moc demonstrace potlačila a následně trestala účastníky prostřednictvím soudů, zaměstnavatelů i bytových rozhodnutí.[1]
Režim, který tvrdil, že vládne jménem dělnické třídy, čelil odporu průmyslových dělníků. Motivy účastníků přitom nebyly jednotné: ekonomické požadavky, odmítání komunistické vlády a kritika z řad členů KSČ se prolínaly. Označení „povstání“ neznamená, že existovalo jednotné vedení s připraveným plánem na převzetí státní moci.
Ze závodu na náměstí
Reforma byla oznámena 30. května a začala platit v pondělí 1. června. Oprávněný občan získal poměr 5:1 jen pro prvních 300 starých korun v hotovosti; zbytek se měnil v poměru 50:1. Nešlo tedy jen o nový název či jednotku. V bývalých Škodových závodech, přejmenovaných na Závody V. I. Lenina, se k obavám o úspory přidala nejistota kolem mezd a již vyplacených záloh.[2]
Během ranní směny se nekomunističtí dělníci shromažďovali na nádvoří, zatímco komunističtí zaměstnanci byli na stranických schůzích. Jednání s vedením neposkytlo uspokojivou odpověď. Průvody z hlavního závodu a z Doudlevec směřovaly k náměstí Republiky a radnici; přidávali se další obyvatelé. Dav dosáhl několika tisíc lidí.[2]
Podle historika Pavla Marka zaznívala hesla „Chceme naše peníze“ a „Chceme svobodné volby“. Demonstranti vnikli na radnici, vyhazovali komunistické portréty a busty a vystavili portrét Edvarda Beneše. Krátce využili městský pouliční rozhlas, než byl vypnut elektrický proud. Jiná část davu vnikla do justičního paláce ve Veleslavínově ulici a pálila spisy. Pokus dostat se ke krajské rozhlasové stanici byl zablokován: pouliční rozhlas a rozhlasová stanice nebyly totožným zařízením.[3]
Část účastníků se dopustila násilí a ničení. To však neopravňuje sloučit stávkující, útočníky a pouhé diváky do jediné skupiny spiklenců. Protest neměl jednotné velení ani alternativní vládu schopnou převzít moc v celé zemi.[4]
Potlačení
Kontrolu obnovily jednotky armády, bezpečnosti, Pohraniční a Vnitřní stráže a Lidových milicí. Šlo o československé složky; sovětská vojska do potlačení demonstrací nezasáhla. Prameny popisují vodní proudy, výstražnou střelbu, zatýkání a bití. Do podvečera bylo náměstí vyklizeno a následoval noční zákaz vycházení.[5]
Marek uvádí, že při pouličním střetu nebyl nikdo na žádné straně zabit. Tento údaj se vztahuje k samotné konfrontaci, nikoli k pozdějším osudům vězněných osob. Večer komunistická protidemonstrace s úředním souhlasem odstranila sochu Tomáše Garrigua Masaryka z Pomníku národního osvobození.[5][6]
Tresty po vyklizení ulic
Vyšetřovatelé se pokoušeli sestavit velký veřejný proces, ale nedokázali najít přesvědčivou skupinu organizátorů, kteří by se navzájem znali. Politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl 23. června o jednotlivých stíháních. Ve dnech 13.–22. července proběhlo čtrnáct hlavních skupinových procesů a následovalo nejméně 29 dalších individuálních řízení.[7]
V případech rekonstruovaných Jakubem Šloufem stanulo před soudem 268 obžalovaných:[8]
| Výsledek řízení | Počet osob |
|---|---|
| Odsouzeni | 242 |
| Zproštěni obžaloby | 25 |
| Řízení zastaveno | 1 |
Nejvyšší trest, čtrnáct let, dostal Pavel Katera, který se podle obžaloby pokoušel ozbrojit. Jaroslav Treml, jenž vedl delegaci požadující propuštění zadržených, dostal deset let; deset let dostala i dělnice Anežka Zámečková za útoky na milicionáře a komunisty. Nelze však zamlčet obsah obžalob: v Tremlově případě zahrnovaly také návod k vraždě. Výše uloženého trestu navíc není totéž co skutečně odpykaná doba.[9]
Soudy trestaly i pasivní diváky s odůvodněním, že svou přítomností povzbuzovali aktivní účastníky. Odpovědnost se tak mohla odvozovat od přítomnosti v davu místo prokázaného osobního útoku či škody. Uznat skutečné násilí některých demonstrantů neznamená uznat kolektivní vinu všech přítomných.[10]
Práce, škola a bydlení
Podnikový záznam z 26. srpna, citovaný Šloufem, uvádí v Závodech V. I. Lenina nejméně 1 127 osob postižených disciplinárními opatřeními:[11]
| Zaznamenaný postih | Počet osob |
|---|---|
| Propuštění ze zaměstnání | 238 |
| Přeřazení na horší místo | 467 |
| Zkrácení dovolené | 258 |
| Přikázání k brigádám | 28 |
| Vyloučení z odborů | 136 |
Studenti ztráceli místa na školách nebo dostávali další kázeňské tresty. Při červnové a červencové akci bylo ze svých bytů násilně vystěhováno 204 rodin. Akce měla z centra odstranit obyvatele označené za nespolehlivé, aby se při dalších demonstracích nespojili s protestujícími. Zasáhla však i loajální obyvatele a nebyla dokončena v zamýšleném rozsahu.[12]
Počty odsouzených, zaměstnaneckých postihů a vystěhovaných rodin nelze sečíst jako počty různých osob. Popisují odlišné soubory a mohou se překrývat; rodina navíc není jednotlivec.
Peníze, závislost a svoboda odporu
Domácnost mohla přijít o úspory při reformě, o příjem propuštěním nebo přeřazením a o byt správním rozhodnutím. Státní kontrola nad zaměstnáním a bydlením tak poskytovala další prostředky trestu mimo trestní soudnictví. Závislost na institucích, které finanční ztrátu způsobily, zvyšovala cenu odporu.
Případ proto spojuje peněžní svobodu se svobodou projevu, sdružování a osobní odpovědností. Vláda nejprve změnila majetkové nároky bez souhlasu jejich držitelů a poté stíhala odpor prostředky zasahujícími daleko za výměnu bankovek. Násilí části demonstrantů nečiní z živobytí ostatních oprávněný nástroj kolektivního trestu.
Související články
Reference
- ↑ Jakub Šlouf, Justiční procesy s účastníky plzeňské revolty 1. června 1953, Paginae historiae 24/2, 2016, s. 214–228; týž, Protest im Kommunismus: Die Pilsner Revolte vom 1. Juni 1953, Bohemia 58/1, 2018, s. 78–108.
- ↑ 2,0 2,1 Šlouf, Justiční procesy, s. 214–216; týž, Protest im Kommunismus, s. 93–95. Pravidla přepočtu podrobněji v článku Měnová reforma v Československu (1953).
- ↑ Pavel Marek, Protikomunistické demonstrace v Československu v roce 1953, Securitas imperii 24/1, 2014, s. 24–29; hesla s. 26, radnice a rozhlas s. 26–27 a pozn. 101. Jde o znění doložené prostřednictvím Markovy studie, nikoli o samostatně ověřený zvukový záznam.
- ↑ Marek, s. 24, pozn. 88; Šlouf, Justiční procesy, s. 214–216 a 221–223.
- ↑ 5,0 5,1 Marek, s. 24, pozn. 89–90, a s. 27–29; Milan Bárta, Podíl československé Bezpečnosti na přípravě a provedení měnové reformy v roce 1953, Securitas imperii 24/1, 2014, s. 67.
- ↑ Marek, s. 28–29, zejména pozn. 111; v podrobnostech mechanismu zničení sochy se jednotlivá líčení liší.
- ↑ Šlouf, Justiční procesy, s. 219–222, zejména s. 221, pozn. 35, a s. 222, pozn. 39–40.
- ↑ Šlouf, Justiční procesy, s. 224–225 a pozn. 55–56. Jde o doložený soubor těchto řízení, nikoli o celostátní součet všech perzekvovaných.
- ↑ Šlouf, Justiční procesy, s. 221, pozn. 36, a s. 225, včetně pozdějšího snižování trestů a propouštění.
- ↑ Šlouf, Justiční procesy, s. 223 a pozn. 46–47, zejména rozsudek 1T 149/1953 z 20. července 1953.
- ↑ Šlouf, Protest im Kommunismus, s. 103–104, pozn. 101; s odkazem na SOA Plzeň, ZVIL 203 PŘ 1674, záznam pro ředitele z 26. srpna 1953. Šloufova německá studie cituje původní český archivní dokument.
- ↑ Šlouf, Protest im Kommunismus, s. 104, pozn. 102, s odkazem na Adam Skála, „Pokusy o hromadné vystěhovávání plzeňských obyvatel po roce 1948“, Minulostí západočeského kraje 47, 2012, s. 187–245.
